To, co zde chci říct, je tak zásadní, že je to téměř první požadavek víry. A přesto se zdá, že je to tak vzácné (a tak těžké sdělit), že to v dnešním světě sotva existuje.
To, o čem chci mluvit, by se dalo nazvat Naslouchání Bohu (ale vždyť už máme článek s tímto názvem), Upřímnost (Máme na toto téma spoustu článků.), Pokora (To samé tu platí.) nebo Víra (totéž).
Problém se zdá být v tom, že lidé mohou o všech těchto věcech mluvit teoreticky (jako my) a přesto se nikdy doopravdy nevyrovnají se svou vlastní neschopností slyšet Boha říkat jen to, co slyšet chtějí. A když se to stane, pak je pochybné, zda vůbec mají s Bohem skutečný vztah. Upřímnost, pokora, víra... to vše je v podstatě vyhozeno z okna, pokud ti tvůj „Bůh“ není schopen říct něco, co slyšet nechceš.
Protože nám Bůh dal svobodnou vůli, nebude nás nutit naslouchat něčemu, co slyšet nechceme. Záleží to tedy zcela na nás osobně. Pokud budeme i nadále uzavírat svá srdce a mysl před nápravou v oblastech, kde je naše vůle tvrdohlavá, pak se naše vůle stane naším bohem a skutečný všemocný Bůh, který stvořil vesmír, je v důsledku toho zahnán do kouta.
Takto církve dospěly k přesvědčení, že následují Ježíše, i když jim lze bezpochybně ukázat, že ani nevědí, co Ježíš z Bible přikázal svým následovníkům dělat. Vysvětlení tohoto extrémního pokrytectví spočívá v tom, že dovolí Ježíši z Bible, aby jim řekl jen to, co chtějí slyšet (a to je v podstatě nic z toho, co řekl), a zároveň si představují nebo předstírají, že slyší od Boha věci, které ve skutečnosti vycházejí z jejich vlastní vůle. Jejich vůle a vůle Boží jsou vnímány jako víceméně totéž. Pokud jsou kvůli okolnostem nuceni změnit své smýšlení o něčem, pak řeknou, že jim Bůh ukázal, že se mýlili. Ale dobrovolně nezváží to, když jim někdo řekne, že se mýlí, i když to je pravda.
Bohužel vidím, že se totéž děje i u nás. V mých sklíčenějšïch chvílích si začínám klást otázku, zda jsme se z našich pozorování ohledně uzavřených myslí hlavních náboženských uskupení vůbec něco naučili. Jen proto, že můžeme ukázat, kde mají uzavřenou mysl, neznamená, že my také nemáme uzavřenou mysl.
Co se mě týče, zjistil jsem, že je pro mě nutné se nějak psychicky připravit, než mohu skutečně upřímně a pokorně naslouchat Bohu. Musím si znovu a znovu připomínat, jak jsem hloupý a sobecký a jak vševědoucí a milující je Bůh, než ho požádám, aby se mnou mluvil.
Musím si připomínat, že některé z nejlepších věcí, které mi Bůh v minulosti řekl, byly věci, proti kterým se zdálo, že celá má bytost bojuje, když jsem je poprvé slyšel. Vždycky reaguji se strachem, když konečně promluví. (Viz článek „Neboj se!“) Cítím se ohrožen a pokořen věcmi, které mi Bůh skutečně říká, v těch několika vzácných příležitostech, kdy se otevřu tomu, abych mu skutečně naslouchal.
Je zřejmé, že pokud je Bůh chytřejší než my, pak nám bude chtít říct věci, které ještě neznáme. A pravděpodobně věci, které by nám chtěl nejvíce říct, jsou věci, kterým jsme nejméně otevřeni. Je pravda, že věci, které říká, někdy potvrdí věci, o kterých jsme už cítili, že jsou pravdivé. Ale nejtěžší věci, které nás naučí, budou vždy ty, které jdou proti našim předsudkům a proti našim sobeckým instinktům. Musí existovat spousta věcí, které by nám rád řekl, ale které jsme nikdy nemohli slyšet, jednoduše proto, že bychom mu je „nedovolili“ říct.
Pokud nejsme ochotni položit všechny své předsudky na oltář, než ho požádáme, aby promluvil, bude umlčen a my budeme schopni rozeznat jeho vůli (v nejlepším případě) jen skrz matné sklo naší vlastní sobecké, tvrdohlavé, pyšné a líné vůle.
Nemohu dostatečně zdůraznit, jak důležité a zásadní je toto poučení. Je to kázání složené z jednoho poučení, ale je to poučení, které buď zablokuje, nebo odblokuje celé světy zjevení, v závislosti na tom, zda si to vezmeme k srdci, nebo ne. Jak moc jsi otevřen/a naslouchání Bohu, který říká, že se mýlíš, že jsi, jako Saul z Tarsu, vzdoroval/a proti věcem, které by ti chtěl zjevit?
Některá z největších zjevení, která jsem kdy obdržel, přišla v chvílích, kdy se mi podařilo sebrat odvahu téměř vyzvat Boha, aby mi řekl něco, proti čemu jsem vzdoroval. „Pojď a ukaž mi, kde se mýlím!“ prohásil bych. „Ozkoušej mě! A slibuji, že udělám vše, co je v mých silách, abych přijal cokoli, co říkáš, bez ohledu na to, jak moc to bolí.“ A pak promluvil. A zjistil jsem, jak těžké je přijmout to, co říká.
Ale to je ten druh výzvy, kterou chce Bůh slyšet. Chce slyšet tebe souhlasit s tím, že se pokoříš před svým nejhorším nepřítelem, obětuješ svého jediného syna, usekneš si ruku nebo si vyloupneš oko, opustíš vše, co máš, nebo že uděláš cokoli jiného, o co tě požádá, pokud ti to řekne. A pokud chceš jeho moudrost (místo svých vlastních pošetilých napodobenin), pak se budeš muset tímto způsobem otevřít Bohu... znovu a znovu.
