„Jděte a kázejte: ‚Nebeské království se přiblížilo.‘ Uzdravujte nemocné, očišťujte malomocné, vzkříšejte mrtvé, vyhánějte démony. Zadarmo jste dostali. Zadarmo dávejte.“
Matouš 10:7-8

Mezi fyzickým uzdravováním a nebeským královstvím existuje základní spojení. Kdybyste z evangelií vyňali všechny zprávy o Ježíšově uzdravování, zůstalo by tam jen velmi málo.

Ve výše citované pasáži Ježíš přikazuje svým následovníkům, aby dělali to, čemu sám věnoval tolik času, a to je „uzdravovat nemocné“. Pro ty z nás, kteří se nepovažují za činitele zázraků, je to trochu jako zklamání. Ale možná jsme my (a možná i ti, kteří se za činitele zázraků považují!) něco přehlédli.

Poprvé jsem se s tímto příkazem uzdravovat nemocné setkal ještě ve škole a většinu svého života jsem se snažil pochopit, co to znamená. V dětství jsem snil o tom, že se stanu zdravotním misionářem; Ale po několika měsících jako chirurgický technik ve velké městské nemocnici jsem se přesvědčil, že krájení lidí není mým posláním. Víc mě zajímali lidé jako myslící a cítící osobnosti, a ne jako kusy masa.

Slyšel jsem o uzdravování vírou a to na nějakou dobu podnítilo mou fantazii. Vždycky jsem však měl tajné podezření, že se v tom slibuje více, než se tam ve skutečnosti plní. Experimentoval jsem s řadou různých pokusů, abych zjistil, jestli najdu vzorec, přístup nebo postoj, který by fungoval pokaždé. Našel jsem jen spoustu různých postupů, které pokaždé selhaly, a několik takových, které by občas přinesly „úspěch“ uprostřed mnoha neúspěchů.
Léta plynula a já jsem stále nedělal nic moc pro to, abych poslouchal příkaz uzdravovat nemocné. Spolu s dalšími členy křesťanské komunity, jejíž jsem součástí, jsem v 80. letech začal pravidelně navštěvovat Indii jako turista. V průběhu let jsme se ocitli tváří v tvář stále častějším situacím, kdy mohlo dojít k přežití anebo k smrti, kdy jsme mohli skutečně něco udělat, abychom něco změnili. Ať už to bylo nanesení antiseptického krému na zaněcenou ránu nebo odvoz umírajícího žebráka do státní nemocnice, byl jsem svědkem záchrany životů. Bližší pohled na podmínky a postoje v nemocnicích nám ukázal, že k tomu, abychom mohli spolupracovat s profesionály a zachránit ještě více životů, jsme nepotřebovali mnoho vzdělání ani zázračné moci. Stačila jen ochota být k dispozici tam, kde je to nejvíce potřeba.

Někteří z nás začali koupat a krmit pacienty, kteří byli ponecháni bez dozoru. Odblokovali jsme toalety, které úmyslně zablokovaly jakoby mafiánské uklízečky, aby od pacientů vymohly „bakšíš“. Bojovali jsme s byrokracií, abychom mohli přijímat pacienty v nouzi. Vedli jsme kampaň pro čistou vodu pro statisíce obyvatel slumů ve městě. A dělali jsme, co jsme mohli, abychom sdělili lásku s těmi, kterým jsme pomáhali. Je zřejmé, že v tom, co jsme dělali, nebylo nic zázračného, ale stále to bylo naplňování Kristova příkazu „uzdravovat nemocné“.

Spolu s dalšími členy našeho společenství jsem se zapsal do bakalářského studia ošetřovatelství na australské univerzitě. Kurz zdůrazňoval „pečující“ stránku léčby, na rozdíl od „biomedicínského“ přístupu, který tradičně zaujímají lékaři. Ačkoli jsem stále velmi nakloněn moderní medicíně, začal jsem chápat velmi důležitou roli pečovatelství v procesu uzdravování. Stejně jako matka, která drží ruku nemocného dítěte a uklidňujícím způsobem mluví, i zdravotní sestra/bratr často dává pacientovi to, co chce a potřebuje víc než léky; a to je péče. V době velkého fyzického stresu často nejvíce potřebujeme vědět, že se o nás někdo stará.

Univerzita, kterou jsem navštěvoval, byla líhní filozofie New Age („Nový Věk"), která prosazovala stále více „duchovního“ obsahu v kurzu. Přestože jsem nesouhlasil s aromaterapií, masáží aury a reflexologií, musel jsem souhlasit s mnoha věcmi, které říkali zastánci hnutí New Age. Lékaři se stali bohy moderní západní společnosti; ale dokázali to jen proto, že jsme se všichni společně spikli, abychom do svého podvědomí pohřbili nevyhnutelnou realitu smrti.
Kdo projevuje opravdovou péči?

Lékaři často přehlížejí skutečnost, že navzdory jejich nejlepšímu úsilí každý z jejich pacientů nakonec zemře. Co lidé skutečně potřebují, je duchovní odpověď, která přesahuje život. Musí však být vyjádřena v kontextu hmotného/fyzického světa. Protože moderní medicína je stále více do očí bijící ve své chamtivosti a nedostatku skutečného zájmu o pacienta, lidé se obracejí k alternativním formám léčení, které, upřímně řečeno, nejsou skoro vůbec založené na vědě; ale mají osobní zájem o pacienta... pocit, že se o něj/o ni někdo stará.

Ve světle toho všeho jsem se jako křesťan ocitl před výzvou nabídnout něco, co se nejen vyrovná tomu, co nabízelo hnutí New Age, ale co to i překonává... opravdový zájem o druhé, duchovní naději a intelektuální poctivost ohledně přístupů, které jsem používal. Než se ale do toho pustím, pojďme se krátce podívat na dějiny léčení.

Historie

Před vznikem vědeckých přístupů se lidé nakláněli k tomu, aby považovali všechny nemoci za pramenící z duchovních příčin a předpokládali, že všechny nemoci vyžadují jen málo víc než duchovní léčbu. Pověry se hojně rozmáhaly, protože pověry byly asi to jediné, co měli.

Misionáři mají tendenci označovat všechny kmenové léčitele za „čaroděje“, čímž naznačují, že kmenová nevědomost je synonymem pro zlé úmysly. Stejný druh označení byl v minulých stoletích v Evropě připisován ženám, které nabízely lektvary a bylinné léky. Není pochyb o tom, že v té době (stejně jako dnes) se vyskytovali úmyslní šarlatáni a lidé, kteří vzývali zlé duchovní síly k dosažení sobeckých cílů, ale v mnoha případech byla tato označení používána nespravedlivě. Je pravděpodobné, že určité procento léčitelů ve všech dobách byli lidé, kteří skutečně chtěli zmírnit utrpení a kteří experimentovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, aby našli léky, které by fungovaly.

Žil jsem nějakou dobu s kmenovými domorodci v Austrálii a brzy jsem se dozvěděl, že v jejich společenstvích existují dva typy vůdců, kteří mají duchovní sílu: gadahčiové a nankarrové. Gadahčiové jsou kmenoví kati, kteří trestají lidi, kteří se dopouštějí špatného. Působí tajně, vládnou skrze strach a zneužívají tu vinu, která je v každém z nás. Tajně „zpívají“ nebo „ukazují kostí“ na své oběti, což jednoduše znamená, že na ně uvalují kletbu. Pokud má domorodec podezření, že byl proklet, často se vyhledá nankarra. Nankarra se snaží oběť „uzdravit“, často láskyplnou masáží těla, dokud (pomocí šikovných rukou) z těla nevytáhne kámen. Kámen má představovat zlého ducha, od kterého byla oběť osvobozena. Léčbu nankarrou obvykle doprovází dramatické zlepšení zdraví; i když z dlouhodobého hlediska obvykle zvítězí gadahči a pacient se vrátí ke starým příznakům a klesá čím dál tím hlouběji, dokud nenastane smrt.

Snažím se zdůraznit, že v těchto komunitách působí dva druhy duchovních vůdců. Jeden by mohl být právem označen za „šarlatána“, zatímco druhý je starostlivý a milující léčitel. A z obou těchto zdrojů se vyvinulo to, čemu dnes říkáme moderní medicína.

Objev existence různých tvorů souhrnně označovaných jako „bakterie“ v posledních letech a výroba mikroskopů, pomocí kterých je lze skutečně pozorovat, daly vzniknout revoluci v léčitelské praxi. Lidé byli konečně schopni objektivně určit zdroj mnoha nemocí a fyzicky tyto zdroje napadnout s dramatickými výsledky. K této revoluci přispěl vývoj antibiotik a mnoha dalších zázračných léků. Významné prodloužení lidského života během posledního století a půl lze pozitivně spojit s tímto pokrokem v lékařské vědě.

Je snadné vnímat historii léčitelského umění jako neustále vzestupný směr, od zaostalých pověr k progresivnímu osvícení; neboť v mnoha ohledech se to stalo. Nicméně hned od začátku začali lékaři ve svých objevech vidět příležitost, jak je využít k sobeckým účelům. „Nejlepší“ léčitelé byli vždy najati nejbohatšími, takže se chudí museli spokojit s levnými lidovými léčbami. Lékařská věda se rozvíjela převážně pod záštitou bohatých a mocných. V obavě, že by se léčitelé z řad obyčejných lidí mohli dozvědět jejich tajemství a stát se tak způsobilými pro zaměstnání u bohatých, „nejlepší“ léčitelé rychle založili bratrstva, jejichž cílem bylo vyloučit a odsuzovat všechny ostatní formy léčení kromě jejich vlastních.

Tuto praxi dnes nejčastěji pozorujeme v přijímacích požadavcích na lékařské fakulty. Z davu, který by se chtěl naučit tajemství medicíny, je k výcviku přijato jen velmi málo vybraných. Mezitím doslova miliony lidí každoročně umírají v oblastech, kde není dostatek lékařů, kteří by je léčili. Duch „šarlatánů“ přežívá v systematickém vylučování milionů kandidátů z lékařských fakult.

Možná si myslíš, že je to nespravedlivé přehánění, když předpokládáš, že průměrnému lékaři jde více o záchranu životů než o vydělávání peněz. Ale pokud je to tak, proč průměrný lékař nejde tam, kde je jich nejvíce potřeba? I v zemích vyspělého světa se lékaři nápadně shromažďují v nejbohatších místech. Ale mnohem větší zvěrstva se dějí v zemích třetího světa, kde se od jednoho lékaře očekává, že ošetří tolik pacientů, kolik by ošetřilo sto lékařů v zemi vyspělého světa.

Všechno toto sobectví se často projevuje narušením pečovatelského vztahu mezi lékařem a pacientem. Většina z nás by shledala více vřelosti od místního obchodníka s potravinami než od místního lékaře. I nemocnice se staly výdělečnými podniky, které se více zajímají o to, zda máte peníze na zaplacení léčby, než o to, zda ji potřebujete, či nikoli.

Uprostřed toho všeho se začala rozvíjet alternativní medicína. Většina z nich je jen o málo víc než bezvýznamný hokus-pokus; ale ve svých nesčetných podobách nabízí osobní zájem o pacienta. Proto se vrátili kmenoví léčitelé. Otázkou je: Představuje to pohyb vpřed, nebo vzad? A odpověď zní: Obojí.
Pokud si alternativní léčitelé dokážou zachovat výhody vědecké metody a zároveň přidat rozměr osobní péče, který jim chyběl, pak bychom z toho mohli dlouhodobě těžit. Pokud ale alternativní lékaři zavrhují moderní medicínu jen proto, že ji skoro výhradně ovládá dnes prosazený lékařský systém (a nově příchozí z ní tudíž nemají žádný finanční zisk), pak můžeme skončit se vším nejhorším na obou stranách.

Křesťanské Uzdravování

Kolem přelomu století vzniklo náboženské hnutí (pentekostalismus), které zdůrazňovalo zázračný Boží zásah do uzdravování. Silně ho podporovalo křesťanské písmo. Vpravo je vytištěn diagram evangelia podle Marka, který zhruba ukazuje délku pasáží (zastíněné oblasti), které se vztahují k Kristovým uzdravujícím zázrakům. Jak vidíte, celé kapitoly jsou věnovány popisu Ježíšových uzdravování, která se všechna jevila jako zázračná.

V posledních letech, kdy je stále více lidí zklamáno lékařskou profesí, křesťanské zázračné uzdravování z toho ještě více těžilo. Mnoho křesťanů to vidí jako křesťanskou náhradu k chamtivosti a nepoctivosti léků hnutï „New Age“.

Bližší zkoumání však ukazuje, že i v pentekostálním/letničním hnutí je spousta nepoctivosti a vykořisťování. (Více o tom v podčlánku „Efekt Placeba“) Všude lze vidět, jak se zklamaní ptají sami sebe: „Co se pokazilo?“ A někteří, stejně jako my, se začali v tom chaosu prohrabávat, aby zjistili, zda mezi všemi padělky není něco pravého.

Pomohlo by, kdybychom začali tím, že si připomeneme, že Bible byla napsána v době „primitivní medicíny“. Prvotní domněnky, že nemoc je formou Božího trestu, je jednou z mnoha, které Ježíš zpochybňoval. (viz Jan 9:1-3). Primitivní medicína učila mnoho věcí, které Ježíš nemohl schválit. Zdálo se však, že schvaloval základní formy léčby, které byly uváděny v praxi v každé době. Rozhodně se neomezoval pouze na blesk z nebe jako lék na všechny neduhy. Dokonce i v pasáži, ze které je odvozen název tohoto článku (Matouš 10:7-8), pokračuje slovy: „...očišťujte malomocné, vzkříšejte mrtvé, vyhánějte démony.“ Různé formy utrpení měly být léčeny různými způsoby.

Lidé, kteří dnes tvrdí, že mají dary léčení, nejsou osvobozeni od nutnosti sdělovat stejnou osobní starost. Přesto je ten nejméně příjemný lékař více osobní než televizní kazatelé, kteří drží ruce nad pytli s neotevřenou poštou a žádají Boha, aby „uspokojil každou potřebu“, než týmy dobrovolníků roztrhají obálky, aby z nich vytáhly všechny peníze!

Ale jaké léčebné metody jsou k dispozici lidem, kteří léčí skrze víru? A jak se srovnávají s léčbami používanými tradičními léčiteli, léčiteli New Age nebo moderními lékaři?

Faktem je, že všechny typy léčitelů se spoléhají na krátký seznam léčebných postupů – všechny jsou naznačeny v pasážích z Nového zákona. Níže jsme uvedli pět hlavních forem léčby a ukázali, jak se vztahují k primitivním, moderním, alternativním a křesťanským léčebným směrům. Z toho vyplývá, že křesťanské léčení má s jistotou fungovat vedle všech ostatních a zahrnovat jakékoli další léčebné metody, které jsou užitečné k dosažení úspěšného uzdravení.

I. Léky

Léky se obvykle užívají ústy (ať už tablety, tekutiny, pevné látky nebo plyny). Mohou se však také namazat na kožní póry (pleťové vody a balzámy), injekčně nebo se podávat ve formě očních kapek, ušních kapek nebo čípků.

Primitivní lékaři používali k výrobě lektvarů pro své pacienty vše od bylin až po prášek z kostí.

Moderní léky se obvykle vyrábějí uměle, a to velkými farmaceutickými podniky. Patří mezi ně například antibiotika a analgetika.

Alternativní léčba zahrnuje aromaterapii a všechny druhy „přírodních“ (např. bylinných) léků.

Křesťanským protějškem je „pomazávání“ pacientů „olejem“. Jakub nařídil raným církevním vůdcům, aby to dělali, když byli ostatní křesťané nemocní (Jakub 5:14), a když Ježíš poslal učedníky s pokyny, aby uzdravovali nemocné, Marek říká, že učedníci „pomazali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“. (Marek 6:13) Vzhledem k tomu, že neměli moderní zázračné léky, učedníci používali to, co bylo k dispozici z primitivní medicíny (s výjimkou šarlatánských léčebných postupů). V příběhu o milosrdném Samaritánovi Ježíš říká, že přistoupil k zraněnému muži „a obvázal mu rány, poléval je olejem a vínem…“ (Lukáš 10:34) Alkohol (tj. „víno“) se dodnes používá k čištění ran. Olej a alkohol (nebo nějaký jiný výrobek organické chemie) tvoří velkou část toho, čemu dnes říkáme léky. Při jedné příležitosti Ježíš použil něco, co mohlo být lékem, na oči slepého člověka (Jan 9:6-7). Zdá se, že léky jsou legitimní součástí křesťanského léčení.

II. Manipulace

Provádění různých činností s vnějším tělem bylo vždy formou léčby. V průběhu věků si léčba byla relativně podobná, takže ohýbání a kroucení moderních fyzioterapeutů nebo tření a tlačení masérů a chiropraktiků se příliš neliší od cvičení prováděných kmenovými léčiteli z celého světa. Fyzický dotek je obzvláště užitečný v souvislosti s takovými věcmi, jako je narovnávání kostí nebo masáž bolavých svalů a kloubů. Je však také důležitý, spolu s jakoukoli jinou formou léčby, jako projev lásky. Moderní výzkum ukázal, že pacienti reagují příznivěji, když spolu s léčbou zažívají lidský dotek. To je zásadní role ošetřovatelské profese.

Není divu, že vzhledem ke Kristovu důrazu na lásku jako nejvyšší křesťanskou službu byla jeho uzdravení často doprovázena lidským dotykem (např. Lukáš 4:40). V některých případech, jako například u ženy s deformovanými zády nebo u hluchoněmého, se zdá přirozené dotýkat se nemocné části těla (Lukáš 13:13, Marek 7:32-33). Když milosrdný Samaritán „obvázal“ rány, jistě tím ve skutečnosti „pokládal ruce“ na muže, kterému pomohl. (Viz také Marek 16:18 a Skutky 18:8)

III. Mrzačení

Obřízka je nejrozšířenější formou mrzačení; mnoho kmenů však řezalo jiné části těla jako prostředek k vypuštění zlých duchů nebo látek. Před mnoha staletími se do hlav lidí trpících duševními poruchami vrtaly díry jako forma léčby.

S rostoucími znalostmi lidské anatomie se moderní medicína ponořila hlouběji do těla ve snaze odstranit nebo opravit nesrovnalosti chirurgicky.

Nadměrné používání skalpelu vedlo k reakci na takovou „nepřirozenou“ praxi alternativními hnutími. Akupunktura je mnohem mírnější formou mrzačení, a proto roste v popularitě mezi těmi, kteří hledají alternativní léčbu.

Kromě zmínek o obřízce ve Starém zákoně je v Novém zákoně o mrzačení jen málo zmínek. To je pochopitelné, vzhledem k tomu, že chirurgie nebyla v té době uváděna v praxi a to malé množství mrzačení, které existovalo, bylo pravděpodobně spíše škodlivé než užitečné. Ježíš však názorně hovoří o tom, že si máš „useknout ruku“ nebo „vyloupnout oko“, pokud tě to „urazí“ (Marek 9:43-48), a zdůrazňuje, že drastické kroky jsou někdy nutné k ochraně před ještě drastičtějšími následky. Zdá se, že to je hlavní důvod pro rozumné použití chirurgického zákroku.

IV. Nadpřirozené Činy

V této oblasti vynikali prvotní léčitelé. Rádi třásli chrastítky, mávali nad pacienty peřím nebo prováděli řadu dalších rituálů, aby odháněli zlé duchy. Fyzický kontakt s pacientem nebyl nutně navazován, a přesto pacientova víra v přítomnost nadpřirozené ochrany často dosahovala větších výsledků než všechny ostatní léčebné metody dohromady.

A právě zde moderní medicína nejvíce zaostává. Nejblíže nehmotné léčbě nemocí v dnešních nemocnicích by byly rentgenové přístroje. Protože se věda ukázala být mnohem účinnější než pověry, lékaři často přehlíželi potřebu čehokoli nadpřirozeného.

Alternativní medicína se snažila obnovit duchovno, ale často s pseudovědeckými bláboly o věcech, jako jsou silová pole a aury. Součástí alternativního oživení je také meditace, zpěv a vzývání různých duchů.

Modlitba k všemohoucímu, vševědoucímu a milujícímu Bohu je jednoduchou křesťanskou odpovědí. To zahrnuje modlitbu léčitele i léčeného. Mělo by se vynaložit veškeré úsilí ke sdělení skutečnosti, že neviditelný Bůh působí i prostřednictvím dalších praktických léčebných postupů, které křesťané nabízejí (tj. prostřednictvím jakýchkoli „olejů“, které předepisují, a prostřednictvím práce svých „rukou“). Což nás přivádí k poslednímu bodu...

V. Poselství

Výuka nějakého druhu je vždy součástí léčení. Některá výuka má jednoduše za cíl upozornit lidi na potřebu jiných forem léčby (např. přednášky o výživě nebo brožury v lékařské ordinaci na širokou škálu témat). Výuka se však může zabývat i faktory, které jiné léčebné metody nepokrývají. Kmenové zákony v primitivních společnostech vynucovaly určité chování a definovaly určitá tabu. Dnes je nahradilo poradenství a zdravotní výchova. Každý léčebný přístup má svůj vlastní zvláštní důraz, ať už hlásá potřebu vyhýbat se „nečistým“ lidem, situacím a potravinám, obhajuje odpočinek, hygienu a správnou výživu nebo vychvaluje zázraky vegetariánství. Výuka je natolik součástí léčení, že slovo „doktor“ (ze stejného kořene slova jako „doktrína“ nebo učení) ve skutečnosti znamená „učitel“ (proto mohou být lidé doktoři i v jiných oborech než v medicíně).

Křesťanské učení zdůrazňuje potřebu vypořádat se s pocity viny, vědět, že jste milováni, a věřit v život po smrti. To vše není odděleno od uzdravování; spíše je to jeho velká součást. Více o tom bude řečeno v další části.

Proč Uzdravování?

Každý pacient léčený lékařem nakonec zemře. Totéž by se dalo říci o každém pacientovi léčeném lidmi, kteří léčí skrze víru nebo lidmi léčených samotným Ježíšem. Je tedy zřejmé, že z křesťanského hlediska není uzdravování samo o sobě cílem.

Ježíš řekl: „Kdo ve mne věří, bude také činit skutky, které já činím, a bude činit ještě větší skutky...“ Naše přirozené, sobecké uvažování předpokládá, že největší věcí, kterou bychom mohli udělat, by bylo někoho uzdravit nebo vzkřísit z mrtvých. Vždyť i Lazar byl vzkříšen z mrtvých, a přesto o několik let později zemřel. Co Ježíš nemohl udělat před svou smrtí a vzkříšením, bylo nabídnout lidem věčný život. V té době za něj ještě nezaplatil tu cenu.

Ale my jej můžeme nabídnout. A pokud jej vynecháme, promeškáme celý smysl uzdravování, kterým je vést lidi k něčemu většímu. Náš fyzický život je dočasný a jeho hlavním účelem je připravit nás na větší život. Většina lidí to ale přehlíží. Ježíš řekl:

Zlé a cizoložné pokolení hledá znamení (nebo zázrak), ale žádné znamení (nebo zázrak) mu nebude dáno kromě znamení proroka Jonáše. Neboť jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude i Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Lidé z Ninive povstanou u soudu s tímto pokolením a odsoudí ho, protože činili pokání kvůli Jonášově kázání. A hle, zde je někdo větší než Jonáš. Královna Jihu povstane u soudu s tímto pokolením a odsoudí ho, neboť přišla z nejzazších končin Země, aby slyšela Šalomounovu moudrost. A hle, zde je někdo větší než Šalomoun. (Matouš 12:39-42)

Není pochyb o tom, že Ježíš konal zázraky; a ty prokázaly jeho oprávnění v duchovních záležitostech. (Viz Marek 2:6-12 a Jan 5:36). Ale nyní, když dal svůj život a byl vzkříšen, zázraky nejsou nutné. Čas od času se to dělo a bude se to dít i nadále; ale není to ústřední myšlenka Nového zákona.

Toto bylo v moderním důrazu na uzdravování vírou přehlíženo. Slyšíte tyto kazatele, jak říkají lidem, že je možná Boží vůlí, aby zemřeli? Ne. Toto téma se jen zmiňuje, pokud někdo zemře. Římanům 8:22-25 nám říká, že naše smrtelná těla ještě nebyla vykoupena. A 1. Korintským 15:49-53 říká, že se to stane až při Ježíšově návratu, kdy všem křesťanům budou dána nová nesmrtelná těla. Toto je přehlíženo a vyvraceno učením, že Ježíšova smrt nám v tomto životě vykoupila fyzickou dokonalost.

Moderní uzdravování vírou není postaveno ani tak na víře v Boha, jako spíše na víře v uzdravení. A když ona nedokáže naplnit svá tvrzení, konečným výsledkem bude vždy ztráta víry v Boha. Západní společnost vyžaduje uzdravení, protože není připravena čelit smrti. Smrt – nejjistější realita, které čelí každý na této planetě – je zametena pod koberec a do domovů důchodců, protože jí nemůžeme čelit v našem každodenním životě. Dokonce i církev se o ní bojí zmínit. A proč se s tím nedokážeme smířit? Protože nevěříme ve vzkříšení Ježíše Krista!

Ježíš nám nikdy nepřikázal konat „znamení a zázraky“ a ani je neslibovat. Slíbil, že se stanou, pokud v něj budeme mít víru. Ale to, co nám přikázal, bylo jednoduše „uzdravovat nemocné“. Neřekl, že je musíme uzdravit všechny nebo že to musíme udělat okamžitě (dokonce i některá jeho uzdravení byla postupná [Marek 8:23-25 a Lukáš 17:14]), ale řekl nám, abychom uzdravili některé z nich. A důvod, proč nám to říká, je ten, že chce, abychom projevovali jeho lásku. Naše nápoje, náš dotek a naše učení by měly vyjadřovat opravdovou lásku k lidem tohoto pomíjivého světa.

Bible říká, že „tělesná mysl... se nepodřizuje Božímu zákonu a ani to nemůže.“ (Římanům 8:7) Když jsem si to poprvé přečetl, pomyslel jsem si: „Jak se může někdo obrátit? Pokud jsou duchovní lidé na jedné straně zdi a tělesní lidé na druhé a zeď je zvukotěsná, kde je nějaká naděje na změnu?“

Ale právě zde přicházejí na řadu poselství Vánoc a Velikonoc... Vánoce se nazývají vtělením Krista. Bůh přelezl zeď a stal se pro nás „tělesným“. „Tělesný“ znamená jednoduše „z masa“. Ačkoli se stal zcela lidským, pokoušeným ve všem, čím jsme pokoušeni my, nezhřešil. A nakonec obětoval své dokonalé tělo jako duchovní oběť za naše hříchy. Velikonoce jsou časem, kdy si vzpomínáme, že za nás dal svůj život. Nyní nás žádá, abychom vzali svůj kříž a následovali jeho příklad a dali své životy za druhé.

Uzdravování je příležitostí pro ty z nás, kteří se cítí být docela duchovní, přelézt zeď a nabídnout světu něco, co potřebuje a chce. Svět nepotřebuje uzdravení tolik, jak si myslí, ale když věnujeme své životy tomu, abychom jim přinesli uzdravení, můžeme být schopni upoutat jejich pozornost natolik, abychom jim nabídli něco lepšího – věčný život.

Stejně jako Kristův příkaz pomáhat chudým, děláme to ne proto, že by to vyřešilo jejich skutečné (duchovní) problémy, ale jednoduše proto, že to řekl. (Ve skutečnosti z obou případů pravděpodobně prospíváme více my než lidé, kterým pomáháme.) Velkou protismyslností je, že když jednáme v prosté víře a poslušnosti, spouštíme něco, co může lidi změnit na věčnost. A bohužel, když odmítáme jednat v prosté víře a poslušnosti (raději důvěřujeme organizacím, humbuku a teologii), zcela znemožňujeme stát se součástí čehokoli věčného.

Efekt Placeba

Placebo je cukrová pilulka nebo něco podobného, ​​co se pacientovi podává s vědomím, že mu to přinese zlepšení zdravotního stavu, i když osoba, která ho podává, ví, že nemá žádnou léčivou hodnotu. Bylo prokázáno, že asi 20 % široké veřejnosti hlásí zlepšení svého zdravotního stavu po užití placeba... samozřejmě v závislosti na tom, k čemu se užívá. Tento jev se nazývá „placebo efekt“.

Placeba se vždy používají ve vědeckých testech k určení účinnosti léku. Dvě skupiny dostávají pilulky. Jedna dostává placebo a druhá pravý lék; ale obě strany si myslí, že dostávají pravý lék. Jakákoli míra úspěšnosti testovaného léku musí být upravena odečtením míry úspěšnosti placeba. Pokud tedy 28 % lidí užívajících nový lék hlásí, že se jim po jeho užití zlepšila artritida, a 21 % těch, kteří užívali placebo, hlásí zlepšení, pak má nový lék ve skutečnosti míru úspěšnosti pouze 7 %.

Šarlatáni bezostyšně připisují svým léčebným postupům zásluhy za zlepšení, která lze připsat pouze placebo efektu. Většina z nich tvrdí, že je to morálně oprávněné, protože nejméně 20-ti % veřejnosti pomáhají jejich cukrové tablety. Lékaři cukrové tablety často předepisují sami, když nevědí, co jiného pacientům předepsat.

Zveřejněním svědectví těch, kteří tvrdí, že jim placebo pomohlo (a odmítnutím zmínit ty, kterým placebo nepomohlo), může dobrý léčitel u pacientů vzbudit větší důvěru v sebe sama, což následně vede k ještě dramatičtějšímu placebo efektu.

K napumpování míry úspěšnosti na překvapivě vysoká čísla lze použít řadu triků. Například v televizi byla ukázána iridoložka, jak vyšetřuje pacienta, který tajně trpěl migrénami. Iridoložka se po pohledu do očí pacienta zeptala: „Trpíte bolestmi hlavy?“ Pacient byl ohromen. „Jak jste věděla, že to je můj problém?“ zeptal se. Pravdou je, že iridoložka nevěděla, v čem je problém. Položila pouze otázku, na kterou se obvykle odpovídá kladně (a pacienti si tak myslí, že je ta žena docela chytrá), protože bolesti hlavy patří k nejrozšířenějším lidským utrpením.

Dobrý kouzelník vám nikdy předem neřekne, co udělá, aby se úkon mohl změnit, pokud by se něco pokazilo. Šarlatáni dělají totéž. Iridoložka by se nestyděla, ani kdyby pacient odpověděl záporně, protože nikdy neřekla, že určí pacientovu nemoc. Pacient i televizní diváci si mysleli, že jsou svědky důkazu účinnosti iridologie, a to samo o sobě by v budoucnu zvýšilo placebo efekt té ženy.

Jak jsme již uvedli, osobní pozornost, kterou pacientům věnují alternativní léčitelé, je často to, co k nim veřejnost v první řadě přitahuje. Tato osobní pozornost však také klade na pacienta pocitovou povinnost znovu potvrdit léčitelovo chvástání na oplátku.

Podobný tlak slouží na pomoc lidem, kteří léčí vírou, kteří často pracují v prostředí, kde neúspěch v uzdravení znamená určitou morální neschopnost pacienta. Pacienti jsou téměř vždy nabádáni, aby „prohlásili“ své uzdravení, a to tvrzením, že byli uzdraveni, i když objektivní důkazy naznačují opak. Když se toto „tvrzení“ nenaplní, je pro vyznávající křesťany šíleně bolestivé přiznat, že se podíleli na podvodu. Mezitím zbytek shromáždění dělá totéž v naději, že dosáhnou uzdravení, o kterém předchozí blázen„tvrdil“, že ho má. Nicméně uprostřed všeho tohoto „pozitivního myšlení“ někteří lidé skutečně nacházejí určitou úlevu a placebo efekt se zesiluje. Takové případy jsou nabízeny jako ospravedlnění celé hry.

Problém placeba je problém, s nímž se musí dříve či později vypořádat každý, kdo má zájem o to, aby činili uzdravování. Léčba musí mít nějakou skutečnou léčivou kvalitu, aby porazila placebo v soutěži, kde oba tvrdí, že mají ten lék. Ale jaké jsou vaše šance porazit placebo, pokud odmítnete byť jen slíbit, že budou vyléčení? Tím, že odmítnete dávat pacientům falešné naděje, přicházíte o vyléčení, které by vyplynulo jen ze samotné slepé víry. Můj přítel, který je lékař, se ocitl v situaci, kdy nebyl schopen uspět v soukromé praxi, protože trval na tom, aby byl k pacientům upřímný. „Nechtějí slyšet, že si nejsem jistý, co mají,“ stěžoval si. „Chtějí slyšet, že všechno je pod kontrolou, ať už to tak je, nebo ne.“

Na první pohled se může zdát, že upřímnost k pacientům omezí vaši schopnost uzdravovat. Ve skutečnosti to ale jen omezuje vaši schopnost vytvářet falešnou víru – ve vás nebo ve vaši léčbu. Jako křesťané nám Kristus neříká, abychom nemocné podváděli; bylo nám řečeno, abychom je uzdravovali. Ve skutečnosti je to Bůh, kdo stejně uzdravuje, takže pokud chceme v tomto partnerství zůstat, měli bychom se raději řídit jeho pravidly. Ať „zlá generace“ má svá „znamení a zázraky“. Naším úkolem je projevovat lásku, víru a upřímnost.

A nějak si myslím, že nakonec jsou to právě ty věci, které stejně zvítězí.

---